Napsala mi již bývalá kolegyně z Lidlu, která se rozhodla prodávat v menší prodejně potravin, že je z ní vedoucí na prášky a říká ji: „Kam pořád tak spěcháte?“ Musela se naučit pracovat pomaleji, neběhat a hlavně nikam nespěchat. Když jsem to tak četla, tak si říkám, že Lidl je už opravdu diagnóza a že teprv až z toho kolotoče člověk vypadne, tak zjistí, jak se honil. Hned po čipnutí náš pomyslný otáčkoměr výkonu se otočí na 100 % a tuhle hladinu si víceméně udržuje celou směnu mimo pauzu, pohybujeme se zrychlenou chůzí, občas i běháme (můj chlap mi teda říká, že bych měla běhat jen v sebeobraně), ale neběhejte, když potřebujete dodělat svou práci a zákazník na pokladně nepočká? 😁😁 V Lidlu žijeme opravdu rychlým tempem, ani si nedokážu uvědomit nějakou činnost, kdybychom zaměstnali jen oči. No su zvědává jak se to na nás podepíše. 😁😁
Ve frontě stojí takový dva staří pánové, evidentně se znaji, začínám obsluhovat toho prvního a povídám: „ Dobrý den, máte aplikaci Lidlu plus? “ „ Ne nemám, je pomalá, to ta albertovská je rychlejší. “ a ten druhej pán na toho prvního: „ No jo, ale v Albertě zas nemají takový krásný prodavačky. “ ❤ 😃

Komentáře
Okomentovat